Hlasy žádající vystoupení Česka z Evropské unie zaplavují sociální sítě, diskuze pod články v médiích, objevují se i v hospodských debatách. Češi sami jsou bráni jako jedni z největších euroskeptiků ze všech obyvatel EU.
Nebudu rozebírat důvody, proč a kde tyto hlasy vznikají, co konkrétně lidem, usilujícím o vystoupení z EU vadí, dokonce ani skutečnost, že každá dezinformace a lež, týkající se vztahu Česka k EU, nemá krátké nohy a žije si svým vlastním životem nezávisle na argumentech, které ji vyvrátí. Rád bych jen položil otázku, co teda dál? Jak si ti lidé po vystoupení z EU představují fungování a směrování České republiky? Co si myslí, že se stane, až nebudeme součástí Evropského společenství?
Česko je díky své poloze naprosto samozřejmou součástí evropské civilizace. Neleží na Kavkaze, v Jižní Americe nebo v Oceánii. Leží přibližně uprostřed evropského kontinentu a tisíce let přes jeho současné území putovali lovci, obchodníci, dobyvatelé i běžní lidé, kteří se rozhodli nežít jen na svém dvorku a podívat se do světa. Část těchto lidí se zde usadila a my jsme jejich potomci. Stejně jako Rakušané, Italové, Němci, Poláci, bílí, černí, žlutí… Jsme Evropani a spolu jsme stovky let budovali dnes prosperující společnost, vzdělanou, sebevědomou, s úžasnou kulturou i technickými vymoženostmi. S křesťanskou tradicí a morálkou, úctou, láskou a pomocí bližnímu.
Cizinci, přijíždějící do České republiky, s úžasem hledí na historické památky ať už jsou v hlavním městě Praze, moravské metropoli Brně, Českém Krumlově, Kutné Hoře, Karštejně nebo kdekoliv jinde. Hledí na připomínku evropské historie, evropského vývoje, evropské civilizace. To je skutečnost. Architekti, stavitelé, panovníci, kteří stavěli česká města, stavěli také města německá, rakouská, polská, italská. To je Evropa.
Proč je najednou v Českých zemích tolik skepse a předsudků proti ostatním evropským státům a jejich obyvatelům? Ano, staly se historické křivdy, spory, války. Ale je opravdu takový rozdíl mezi německým válečným tažením v první polovině 20.století a dobyvačnými válkami Napoleona, nebo ve středověku Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV.? Válečná zvěrstva nelze zapomenout. Ale budeme dnes obviňovat generace Němců, kteří se narodili po 2. světové válce? Kteří si dodnes musí nést šrámy na duši za kolektivní vinu, aniž na ni mohli mít jakýkoliv vliv? Pak ovšem může totéž říct Ital, Rakušan i Polák o Češích, kteří celá staletí napadali své sousedy ve středověku.
Celý český problém totiž vůbec nesouvisí s historickými válečnými křivdami. Souvisí s likvidací morálky a křesťanských hodnot socialistickou a komunistickou zvěří, několika desítkami let ukazování prstem na „špatného Němce“, „dobrého Rusa“, „šmelináře Poláka“, strašením, bitím, mučením, krádežemi majetku, neúctou ke vzdělání, osobním svobodám a historii vlastního národa. Jde o vypěstovanou, hluboce zakořeněnou českou vlastnost, které se nejsme schopni zbavit. Vlastnost, která se projevuje přetvářkou, patolízalstvím a podlézáním ve chvílích, kdy se cítíme ohroženi, a naopak urážením, hospodským pořváváním a chvástáním se ve chvílích, kdy máme pocit, že ten, komu nadáváme, je dostatečně daleko a nemůže nám dát přes hubu. A smutné je, že tuto vlastnost používáme i sami mezi sebou. Nesnášíme své zaměstnavatele, podnikatele, učitele, majitele drahých aut, herce, umělce, politiky, které si přitom sami volíme, sousedy, pejskaře, staré lidi, mladé lidi…
Jenže bez sousedů, bez přátel, bez Němců, Rakušanů, Slováků, Poláků, Evropanů nejsme nic. Bez nich nemáme historii ani budoucnost. Protože pokud nesnášíme je, nesnášíme ani sebe. A bez vzájemné tolerance a spolupráce, bez vzájemné sebeúcty, bez toho, aniž bychom přáli sousedovi úspěch místo závisti a chcíplé kozy, z České republiky žádné druhé Švýcarsko být nemůže.
